Nahlédnutí do Domácí hospicové péče

V tomto rozhovoru Vám naše kolegyně, paní Sýkorová, poskytne náhled do práce v Domácí hospicové péči. Zjistíte, proč se rozhodla pracovat v hospicu, jaké jsou její osobní zkušenosti a jak zvládá náročnou terénní práci. Poví Vám o největších výzvách své profese a co ji motivuje k pomoci lidem v jejich nejtěžších chvílích. Připojte se k nám a nahlédněte do běžného dne zdravotní sestry pracující v Domácí hospicové péči.

Proč jste se rozhodla pracovat v domácí hospicové péči a jaký Vás k tomu vedl důvod?

„Zaměstnání v domácím hospici považuji jako dar z hůry. Předtím jsem pracovala téměř osm let v léčebně dlouhodobě nemocných. Práce zdravotníka podle mě není jen o vykonávání zdravotnických úkonů, ale o naplnění poslání, protože nemocní lidé jsou závislí na péči zdravotníků a lékařů. Je důležité, aby zdravotníci vnímali svou práci jako poslání; pokud ne, je to špatně.

Když se mi naskytlo zde pracovat, nevěděla jsem, do čeho jdu, a jestli to psychicky, fyzicky i celkově zvládnu. Ale zjistila jsem, že je to směr, kterým jsem v životě asi měla jít. Jsem za tuto práci nesmírně vděčná, protože mě velmi baví. I když vím, že většinou končí smrtí klienta, i tak může mít dobrý konec. Má to velký smysl a péče kterou poskytujeme je nezbytně potřebná a prospěšná. To mi dává sílu do další práce, protože vím, že bez naší pomoci by to mnozí lidé doma nezvládli.”

Co je podle Vás nejdůležitější aspekt práce v domácí hospicové péči?

„Je to vcítění se nejen do člověka, který je klientem, ale i do celé rodiny a porozumění tomu, že každý je jinak nastaven a každý je jinak připraven na vzniklou situaci. Toto asi vnímám jako největší problém.”

Jaké jsou Vaše osobní zkušenosti s péčí o klienty v jejich domácím prostředí?

„Musím říct, že moje zkušenosti jsou opravdu jenom ty nejlepší. Setkala jsem se asi ve dvou případech s lidmi, kteří projevovali vzdor nebo nechuť spolupracovat a vnímali naši práci jinak, než jim je nabízena. Myslím si však, že to bylo dané jen tím, jak náhle přišly životní situace, které nejsou lehké a je hodně těžké se s nimi vyrovnat. Později jsem však zaznamenala pozitivní zpětnou vazbu i od těchto lidí, což mě samozřejmě potěšilo. Musím říct, že máme úžasné klienty a úžasné rodiny. Velice si jich vážíme a oni nás nesmírně chválí a jsou za nás vděční. My zase chválíme je, protože bez nich by to nešlo. Pokud by nebylo pečujících osob, nemohli bychom tuto práci dělat, takže na ně připadá největší dík.”

Jakým způsobem vnímáte důležitost poskytování domácí hospicové péče?

„Beru to jako obrovsky důležitou věc a doufám, že do budoucna se bude stále rozšiřovat, protože nikdo nechce umírat v nemocnici. Každý by si přál být při posledních dnech a minutách svého života v náruči své rodiny a v prostředí, které je mu příjemné a blízké a kde se cítí dobře. Umírání v nemocnici je prostě zcela odlišná kapitola.

Zažila jsem obě možnosti odcházení a možná se to nezdá, ale nedá se to vůbec srovnávat. Myslím si, že díky naší péči mají lidé doma všechno, co potřebují. Snažíme se poskytovat péči nejen klientům, ale i jejich rodinám tak, aby měli veškeré možnosti a zázemí jako v nemocnici, ale s lidským a přirozeným přístupem.”

Jaká je nejnáročnější a nejpříjemnější stránka Vaší práce?

„Nejnáročnější situací je asi ta, kdy rodina stále doufá, že se zdravotní stav zlepší, a my musíme říct, že ne, protože my falešné naděje nedáváme. S rodinami hovoříme naprosto otevřeně, což je velmi důležité pro proces smiřování se s nemocí a se smrtí. Stejně tak i klienti se často ptají, jak dlouho to bude trvat. My samozřejmě nevíme přesnou časovou linii, ale známe situace a víme, jak rychle to může postupovat. I když je to těžké, říkáme jim pravdu, protože potřebují čas na smíření a přijetí.

Nejpříjemnějším momentem pro mě je projev vděčnosti lidí, i když už nemohou mluvit nebo se hýbat. Úsměv, který mi dají, když se mi podívají upřímně do očí, je pro mě tím nejhezčím, co mi práce může dát.”

Jakými způsoby se věnujete emocionální podpoře klientů?

„Osobně mě velmi baví psychologie a snažím se v tomto oboru více vzdělávat. Práce s lidmi v psychologickém ohledu je pro mě velmi zajímavá a nová. Když člověk ví, jak na to, dokáže nasměrovat a uklidnit nejen emocionální stránku. Je důležité vědět, jak s takovými lidmi jednat, což v nemocnicích i léčebnách dlouhodobě nemocných klienti občas postrádají. Zaměstnanci tam nemají dost času nebo znalostí, jak s nemocnými a jejich blízkými otevřeně mluvit. My se jim snažíme poskytovat prostor na to, aby si zpracovali emoce a mluvili o svých pocitech. Je to v tomto procesu velmi důležité.”

Jak se vypořádáváte s těžkými emocemi, které mohou vzniknout při práci v hospicové péči?

„To je skutečně důležité téma. Pokud lidé pláčou přede mnou, je to pro mě někdy těžké se od toho oprostit. Existují dvě roviny – buď se od toho člověk dokáže oprostit a zachová si profesionální odstup, nebo se od toho neoprostí a pak si to nese domů. Musím se pohybovat někde na rozmezí, nepouštět si to k sobě ale zůstat oporou s lidským přístupem a pochopením. Je nutné s lidmi vnímat jejich smutek a bolest. Těžko říct, jak to ukočírovat, ale i když mám ke klientům blízko, nedovolím si, aby mě to zasáhlo.”

Jak se připravujete na terénní službu a jak zvládáte každodenní jízdu autem v různých povětrnostních podmínkách?

„Nepřipravuji se. Co se týče jízdy autem, jezdím moc ráda a baví mě to. Řízení je můj koníček a pro mě osobně je to jakýsi projev svobody. Asi bych už nemohla pracovat v nemocničním zařízení, protože pro mě je tohle hodně svobodná práce. Auta, která máme, jsou spolehlivá a bezpečná. Tak si myslím, že člověk si s nimi dobře poradí i za nepříznivého počasí. V zimě se předpokládá, že to bude klouzat, takže je třeba se přizpůsobit. Ale je fakt, že já už jezdím dlouho, tak se nebojím.”

Jaký vliv má Vaše práce v domácí hospicové péči na Váš osobní život?

„Myslím si, že mě to nijak nepoznamenává. Občas mám pocit, že chci dát klientům víc, než je v mých pracovních povinnostech. Takže někdy to zasahuje i do mého volného času, ale to je jen výjimečně, když jsou to třeba klienti z mého okolí, nebo je mám při cestě domů.

Například když při kontrole zjistím, že potřebují zapůjčit nebo dovézt nějaké pomůcky. Jasně, mohlo by se jim to dovézt druhý den při kontrole, ale já vím, že tím směrem ještě ten den pojedu, tak se tam ještě zastavím. Mně to nic neudělá, a jim to pomůže.”

Jak vnímáte výzvy a přínosy práce s různými věkovými kategoriemi?

„Když máme klienty ve věku například 40 let a mladší, je to pro mě vždy svým způsobem taková výzva. Situace v rodině bývá vždy o dost náročnější, zejména z psychologického hlediska. Mladší klienti a jejich rodiny, často s malými dětmi, potřebují úplně odlišnou péči, zejména pokud jde o psychickou podporu. Zdravotní péče je v podstatě stejná nebo podobná u všech věkových kategorií. Snažíme se jim poskytnout to, co potřebují, aby se cítili dobře.”

Jaký je podle Vás rozdíl mezi domácí hospicovou péčí a ambulantními hospici?

„Je důležité zmínit, že si navzájem nekonkurujeme. Naši klienti mají pečující osoby, které chtějí svého blízkého dochovat doma. Pokud se rodina nebo pečující osoba necítí být na takovou péči připravena, jsme ochotni jim vyjít vstříc a pomoci tak, aby situaci zvládli. Jsme k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a kdykoliv nás potřebují, jsme tu pro ně. Podporujeme je telefonicky nebo přímo na místě, aby zvládli doma jakoukoli situaci. Lůžkový hospic je spíše pro ty, kteří nemají pečující osobu, nebo nikoho kdo by se postaral.”

Jaká opatření podnikáte pro zajištění důstojného odchodu klienta?

„V terminální fázi se snažíme splnit všechna přání a potřeby klienta, jak si je představuje. Pokud jsou věřící, můžeme zajistit pastoračního asistenta, a pokud se potýkají s náročnou psychickou situací, tak například terapeuta. Věříme, že celý proces péče plyne a navazuje na sebe tak, aby byl pro naše klienty prospěšný.

V podstatě fungujeme jako domácí nemocnice, mimo jiné zajistíme celkovou zdravotní péči, kterou by člověk dostal v nemocnici. Všechny potřeby jsme schopni zvládnout v domácím prostředí, včetně psychoterapie a sociální práce. Sociální pracovnice pomáhá s vyřízením příspěvku na péči. Pro rodinu je to velkou pomocí, protože se nemusí starat o administrativní záležitosti. Veškeré léky, zdravotnické pomůcky a půjčovnu kompenzačních pomůcek zajistíme my. Díky našemu vlastnímu paliativnímu lékaři jsme flexibilní i v oblasti zajištění lékařské zdravotní péče. Okamžitá pomoc je k dispozici i prostřednictvím lékaře na telefonu, abychom mohli rychle zasáhnout v případě komplikací.”

Jaká jsou Vaše očekávání a naděje do budoucna týkající se rozvoje a efektivity domácí hospicové péče?

„Přála bych si, aby každému bylo umožněno zemřít doma, bez ohledu na jejich diagnózu. Doufám, že tento postoj se dostane více i do podvědomí praktických lékařů a lékařů v nemocnicích. Mnohdy se zbytečně pokračuje v léčbě nevyléčitelných onemocnění, což občas přináší více škody než užitku. Kdybychom nemocné dostali do péče dříve, mohli by doma strávit se svou rodinou a blízkými více společných chvil.”

Linda Sýkorová, Domácí hospicová péče OCHHB